Monday, December 28, 2015

Srí lanka - díl II. vlakem kolem čajových plantáží až na pláž

Čas kvapil, sehnali jsme poslední lístky do vyprodaného vyhlídkového vlaku projíždějícího čajové plantáže a šplhajícího se až do nadmořské výšky vyšší než Sněžka.

jízdní řády, konečně někde!
Lístky byly tedy do třetí třídy, průvodce o ní ani nepsal. Měli jsme obavu, nepojedeme-li s dobytkem. Místo toho nás čekal lepší vagon, než jsou naše starší vlaky.
průvodčí v bílých uniformách s rukavičkami
Výhledy s geniálně fotografickým světlem (prý) byly první polovinu cesty samozřejmě na té druhé straně, než jsme seděli, což mé drahé polovičce málem vydrásalo fotografické srdce, u okna s výhledem seděla (čínsko-japonská) rodinka, obě dcery u okna si stínily mikinou, aby viděly zřetelně na své nejlepší dotykáče a nedejbože nic z okna…Naštěstí druhou půlku jsme již měli výhledy, akorát s mrakem a bez slunce.
místní hrajou asi fotbal, nicméně víc tu frčí kriket!
Po asi 7 hodinách jsme vystoupili v Elle s dalšími třiceti turisty (žádní místní), jejich šťastným pokřikům, že už jsou na místě a selfí tyčím jsme raději rychle utekly. Ubytování bylo asi na nejhezčím místě vůbec, uprostřed (pra)lesa s terasou a výhledem do zahrady, která plynně přecházela v (pra)les/džungli až v majestátně tyčící se horu. Sezení na terase a vyloženě čuměním před sebe s šálkem černého čaje s mlékem jsem využívala od podvečera až dlouho do noci. Krom pozorování postupně se rozsvěcujících domečků na protějším svahu, mračen světlušek a projíždějících vlaků, které se vždycky prozradily mohutným troubením, se daly zaslechnout zcela neznámé zvuky džungle, jeden byl podobný jako ťukání na dřívka (takové ty z hudebky na prvním stupni, znám to z jedné písničky z taniny z divochů:)), nebo policejní houkačka. 

výhled z pokoje
Na tomhle místě (guesthouse Rawena) měli jedno z nejlepších kari vůbec, opět mi bylo tak blbě z přejedení, když jsem šla spát...musela jsem sníst všechno!
eeh, už chci jíst, ne se fotit!

Na vysočině lze chodit po vrcholcích hor (neznačené cesty), my se vyškrábali jen na jeden – Little Adam’s Peak, na ten nelittle jsme nakonec nešli (zdrželo by nás to o 2 dny). 
Little Adams peak
Místo dalších zdolávání vrcholků jsme zvolili procházky po plantážích a prohlídky továren na čaj. Zvládli jsme tu se zeleným i černým čajem. Prohlídka zeleného čaje byla pěkně nudná, zato továrna na černý čaj v Halpewate byla geniální. Stará "koloniální" továrna, průvodce Siva jako kdyby se průvodcem již narodil, vysvětlil nám rozdíl mezi zeleným a černým čajem – jedna rostlina, liší se jen ve zpracování. 

i stroje uvnitř byly staré a plně funkční! jako kdyby se zastavil čas
Zelený čaj to má levnější, listy se rozemelou a rychle prudce usuší, pak přijde na řadu síto – větší kousky jsou sypaný čaj, menší se společně s rozemletými stonky nacpou do pytlíkových čajů. Zato u černého čaje se suší pomalu a nechávají se všechny ty chemické fermentační reakce působit, pak už jen záleží na době sušení, a co chcete z čaje mít – silně barvící s hutnou chutí (sáčkové čaje), či na barvě nezáleží, ale na chuti (sypaný čaj)? Je to věda jak víno.
paní plantážníková
Z vesnice Ella jsme se přesunuli pár kilometrů do méně turistického místa Haputale, tam poslední rozloučení se s čajovými plantážemi, s vyhlídkou na místě zvaném Lipton seat (ano, ten čaj Lipton, si to pojmenoval po sobě jako všichni…). 
plantážníci
Opět jsme tam byli jen my a místní, kteří hráli na bubny a zpívali, byla doba úplňku, doba náboženských oslav. (pro Ponte: Cesta na vrcholek je lemovaná motivačními citáty pánů majitelů, jeden z nich měl i excelenci...hned jsem začala myslet na CAF!)
místní se chtěli fotit samozřejmě jen s Danem
Ještě jedna vzpomínka na Haputale, opět kulinářská. Ubytovali jsme se u člověka, který si na 4 roky jel vydělat v Kuvajtu jako kuchař za srí lanskou kuchyň v InterContinental. Tento pán nám pak se svojí mámou (po té zdědil kuchařský um) vařili večeři, opět chuťový orgasmus, opět mi bylo blbě z přejedení.

Z vysočiny opět přesun, už do poslední části naší výpravy, na pláž. Asi nikdy jsem si nemyslela, že to uvidím a zažiju, takový ty letákový pláže, ovšem po příjezdu zjistíte, že jsou hnusný. Tady se pláže tvořily podle upravených ve photoshopu fotek pláží! 



4 kroky z postele vedly na toto místo
V bungalovu jsme trochu znejistili, když byly pokyny ubytování v angličtině a češtině…nakonec se vše vysvětlilo, Tropical Garden vlastní Češi. 

náš bungalov, foceno z moře
Naše trávení dovolené u moře jsme omezili jen na koupání (skákání ve vlnách za vlnolamem), ležení v hamace, čtení Respektů, obžerství čerstvě nalovených ryb a mořských potvor s čerstvým ovocem (papája, ananas, banány, manga, …) a semtam procházka mezi kraby na pláži a sbírání mušlí (prej jsem sbírala jen ty nejošklivější!...ale je pravda, že moje nasbírané jsme domů nebrali :D).

čerstvé mrtvé ryby a živé mouchy kolem
Poslední přesun a návštěva města bylo Galle, tam fungovaly vodní kanály při tsunami a voda se z města dostala rychleji než jinde. Historické centrum je zejména pro turisty, nicméně koloniální budovy slouží i pro místní soud, takže se prochází a fotíte a vidíte místní ve frontě čekající na soud.

kostely všech reformovaných církví, které si dokážete představit
Z Galle vlakem do hlavního města Colomba, rušné město, spousta lidí, autobusů, tuktuků i aut (ta normálně moc nevidíte, jen málo lidí si auto může dovolit). Historické centrum, resp. stopy po anglánech lze najít, bohužel se centrem moc nedá procházet pěšky, všude jsou vládní budovy a nemůžete procházet areály, všechno hlídá armáda. Snad jen jedna vtipná historka, po těžkém hledání jsme zakotvili v čínské restauraci…po jídle jsme ještě chtěli na onu místnost, byla v kuchyni, oddělovaly ji dveře, které tam nebyli. Tak jsem to musela vydržet…ještě že se člověk hodně pořád potí :D

díky milému pánovi jsme objevili tenhle hindu skvost, co není v průvodci
Pak už cesta autobusem na letiště a tam čekání asi 6 hodin na náš popůlnoční let. K připomenutí vánočních svátku (odlétali jsme 2.12.) hrála smyčka koled v podání úlisného saxofonu, nešlo se schovat, nešlo uniknout…saxofon vás vždycky dohonil…před vstupem do letadla jsem mrkala každým okem jinak. Poslední jídlo v místní letištní restauraci, kam chodí jíst asi jen letištní personál a piloti a my…tentokrát jsem poznala, že jídlo, které jsme jedli všude kolem, je uzpůsobeno zápaďákům…tuhle večeři jsem probrečetla, jak to pálilo:D

zpět do prvního dílu, či pokračování tipů a triků na cesty a další postřehy 

další FOTKY zde klikni

No comments: